Kostelník a prosečský sedlák

   Ve křtinském kostele o každé mši svatých chodil kostelník s pytlíkem na hůlce a vybíral od věřících na světlo. Dole na pytlíku byl zvoneček, který stále zvonil a tak vyzýval věřící ovečky, aby sáhly do kapsy a nějakým mědánkem  s rakouským orlem plnily bohulibý skutek pro spásu své nesmrtelné duše.

V lavici při zdi sedával starý hospodář z Proseče, jeho jméno zamlčím. Protože doma pro hodně práce málo spával, večer pozdě do postele, ráno záhy z postele, často jej spánek i za dne přemáhal. Nejlépe se mu spávalo „o ranní“ v kostele, když byl k tomu ještě ukolébán zvukem varhan a zpěvem věřících. Však už jej kostelník nejednou podezříval, že spává v kostele jen proto, že je lakomec a aby mu nemusel dát něco do pytlíka.

Kostelník procházel mezi věřícím tak, aby nikoho neminul, neboť i on si přičítal zásluhu, které mu bude připsána k dobru po smrti v nebesích a to tím větší, čím více od věřících vybere. Tak také onoho dne přišel s pytlíkem ke spícímu hospodáři. Už je konečně dopálilo stálé sedlákovo vyspávání v kostele, a proto ve své bohu milé činnosti úmyslně silněji zazvonil sedlákovi až u ucha až ho probudil. Bylo to asi náhle probuzení z nějakého snění, neboť sedlák v domnění, že hříbě se zvonkem na krku vyběhlo z maštale a pobíhá po dvoře, zvolat: „Ale malý, deš na svý!“ A to neměl volat. Všichni se tím směrem k němu obrátili a většina věřících ze své zbožnosti vytržených se smála.

Když to kostelník vyprávěl panu faráři, jak sedláka zvoněním doběhl a že ho tím jistě odnaučí o bohoslužbách spát, smáli se oba. Nějaký čas nezbední kluci na ospalého hospodáře odněkud z úkrytu pokřikovali: „Ale malý, deš na svý!“ 

… a hospodář? Ten už na mši svaté nikdy oka nezamhouřil.